Původ morčat aneb trocha historie

Morče řadíme do skupiny obratlovců, přesněji do třídy savců. Při podrobnějším rozdělení pak do řádu hlodavců, který má mnoho čeledí, kam patří například veverkovití, myšovití, dikobrazovití, a také morčatovití. Morčatovití se ještě dělí na dvě podčeledi, a to morčata a mary. Ve volné přírodě se vyskytuje hned několik druhů morčat, například morče horské, morče lasicovité, morče brazilské nebo morče divoké (de Wit, 2004). Autoři K. Rašmanová a D. Vítková (2006), N. de Wit (2004) i H. a V. Motyčkovi (1992) se shodují v otázce původu morčete domácího (Cavia aperea f. porcellus), kdy jako jeho předka uvádí právě morče divoké tzv. peruánské (Cavia aperea). Domovinou morčete divokého jsou náhorní plošiny a pampy Jižní Ameriky. Na jeho prvním šlechtění a chovu se v minulosti významně podíleli američtí Indiáni, kteří používali morčata, mimo jiné, jako obětní zvířata při pohřebních obřadech. Později byly objeveny hroby s mumifikovanými morčaty, při čemž se zjistilo, že již tehdy lidé vyšlechtili nejen různobarevné varianty, ale i dlouhosrstá a rozetová plemena. Indiáni dokázali vyselektovat i variace odlišující se velikostí a stavbou těla. Při šlechtění byl rozhodující účel chovu, díky tomu se vyvinula masná plemena anebo dlouhosrsté rasy, ze kterých se využívala kožešina, či vlna. Morčata sloužila také pro zábavu a potěšení, nechovali se v klíckách, ale volně v lidských obydlích a jejich okolí. Vyšlechtili tak velmi krotká plemena, protože v chovu zůstávala jen ta nejpřítulnější zvířata závislá na člověku (Rašmanová a Vítková, 2006).

Do Evropy se první ochočená morčata dostala díky španělským a holandským mořeplavcům, kteří si je zpočátku brali na loď pravděpodobně jako potravinovou rezervu. Komický vzhled a příhodná velikost byly zásluhou získání obliby jako domácího mazlíčka. Morče jako domácí zvíře bylo ze začátku luxus a jeho vlastnictví bylo výsadou bohatých rodin. Po druhé světové válce se morčata stala cenově dostupnými a jejich obliba rychle stoupala. Průkopníkem v tomto ohledu byla především Velká Británie (de Wit, 2004).

  • Rozdíly mezi divokým a domácím morčetem

Morče divoké a morče domácí se liší především ve stavbě těla. Divoké morče je štíhlejší a má špičatější hlavu, která mu umožňuje snáze pronikat houštím. Oproti domácímu je rychlé a obratné, dokáže se zahrabat do země, ale i vyskočit do výšky jednoho metru.

Odlišnosti jsou také u vnitřních orgánů. Divoké morče má menší žaludek, kratší tenké střevo a delší tlusté a slepé střevo. Srst je hrubší, většinou jednobarevná tmavá a krátká (Rašmanová a Vítková, 2006). Délka těla morčete domácího se pohybuje mezi 20-30 cm. Morče divoké dosahuje zhruba dvou třetin velikosti morčete domácího. Na rozdíl od něj je morče divoké nočním živočichem. Jeho barva srsti za šera poskytuje výbornou ochranu.

U morčat domácích během let intenzivního chovu vzniklo mnoho různých barev a barevných kombinací (de Wit, 2004). Během chovu také vznikla celá řada mutací odlišných v kvalitě srsti. Podle osrstění rozlišujeme u domácích morčat pět hlavních skupin: hladkosrstá, hrubosrstá, rozetová, dlouhosrstá a bezsrstá (Motyčkovi, 1992).